© Ministry of Justice of the Czech Republic, www.justice.cz. [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.

© Ministerstvo spravedlnosti Č eské republiky, www.justice.cz. [Př eklad již zveř ejně ný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti Č eské republiky.] Povolení k opě tnému zveř ejně ní tohoto př ekladu bylo udě leno Ministerstvem spravedlnosti Č eské republiky pouze pro úč ely zař azení do databáze Soudu HUDOC.

RADA EVROPY

EVROPSKÝ SOUD PRO LIDSKÁ PRÁVA

BÝVALÁ DRUHÁ SEKCE

VĚC ZICH A OSTATNÍ proti ČESKÉ REPUBLICE

(stížnost č. 48548/99)

ROZSUDEK

(spravedlivé zadostiučinění – smírné urovnání)

ŠTRASBURK

21. prosince 2006

Tento rozsudek je v právní moci. Může být předmětem formálních úprav.

 Pořízený překlad rozsudku do češtiny není překladem oficiálním.

Ve věci Zich a ostatní proti České republice (spravedlivé zadostiučinění),

Evropský soud pro lidská práva (bývalá druhá sekce), zasedající v senátu ve složení

pánové J.-P. Costa, předseda,

 A. B. Baka,

 R. Türmen,

 K. Jungwiert,

 M. Ugrekhelidze,

paní A. Mularoni,

 E. Fura-Sandström, soudci,

a pan S. Naismith, zástupce tajemnice sekce,

po poradě konané dne 5. prosince 2006,

vynesl tento rozsudek, který byl přijat uvedeného dne:

ŘÍZENÍ

1. Řízení bylo zahájeno stížností (č. 48548/99) směřující proti České republice, kterou dne 17. května 1999 podali Soudu občané České republiky, a to pánové František Zich, Petr Housa, Luboš Macho, Tomáš Čuba, Miroslav Havlák, paní Daniela Hajzlerová, pan Zdeněk Diviš a paní Alena Nováková („stěžovatelé“), na základě článku 34 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod („Úmluva“).

2. Rozsudkem ze dne 18. července 2006 („hlavní rozsudek“) Soud rozhodl, že došlo k porušení článku 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě (viz Zich a ostatní proti České republice, č. 48548/99, 18. července 2006).

3. Ježto v otázce použití článku 41 Úmluvy, pokud jde o nároky stěžovatelů z titulu materiální škody, nebylo možné rozhodnout, Soud rozhodnutí o ní odložil a vyzval vládu a stěžovatele, aby mu předložili v tříměsíční lhůtě svá písemná stanoviska k této otázce a zejména jej seznámili s případnou dohodou, k níž mohli dospět (viz bod 3 a. a b. výroku).

SKUTKOVÝ STAV

4. Stěžovatelé se narodili po řadě v letech 1950, 1964, 1968, 1969, 1951, 1959, 1946 a 1966 a bydliště mají v Praze.

5. Jsou členy bytového družstva (dále jen „družstvo“), které bylo vlastníkem nemovitosti nacházející se v Praze 3. Nemovitost byla vystavěna v roce 1937 a v šedesátých letech ji její původní vlastníci v tísni převedli na stát. V roce 1981 nabyl nemovitost předchůdce družstva na základě hospodářské smlouvy se státem, kterému z tohoto titulu uhradil částku ve výši 1 512 000 Kč (53 470 €). Družstvo údajně provedlo rozsáhlé rekonstrukční a modernizační práce, a to mimo jiné díky pracím vykonaným samotnými členy družstva, kteří nemovitost obývali.

6. Dne 3. října 1991 podali právní nástupci původních majitelů (dále jen „navrhovatelé“) Obvodnímu soudu v Praze 3 návrh, jímž se domáhali, aby soud družstvu nařídil uzavřít s nimi dohodu o vydání dotyčné nemovitosti. Družstvo se proti tomuto návrhu ohradilo. Pět z osmi stěžovatelů, a sice pánové František Zich, Petr Housa a Miroslav Havlák a paní Daniela Hajzlerová a Alena Nováková, vstoupili do řízení jako vedlejší účastníci.

7. V průběhu roku 1992 vyzvali stěžovatelé družstvo v souladu s ustanovením § 24 zákona o transformaci družstev, aby uzavřelo smlouvu o převodu vlastnického práva k jimi obývaným bytům.

8. Obvodní soud dne 23. března 1994 podání navrhovatelů vyhověl a nařídil družstvu uzavření dohody o vydání nemovitosti, podle níž se navrhovatelé měli stát jejími spoluvlastníky.

9. Dne 12. ledna 1996 potvrdil Městský soud v Praze rozsudek soudu prvního stupně s odůvodněním, že posledně uvedený soud dostatečně provedl skutková zjištění i hodnocení důkazů a jeho právní závěr byl odůvodněný.

10. Nejvyšší soud dne 11. února 1998 zamítl dovolání družstva a stěžovatelů.

11. Družstvo a stěžovatelé dne 7. května 1998 podali ústavní stížnost, v níž napadali zejména zásah do svého vlastnického práva. Ústavní soud dne 19. listopadu 1998 ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

12. Dne 27. ledna 1999 informovalo ministerstvo (financí) prvního stěžovatele, že v souladu se zákonem o mimosoudních rehabilitacích může stát vrátit pouze kupní cenu vydané nemovitosti. Zamítlo tedy žádost o náhradu škod vzniklých v důsledku soudního rozhodnutí o nařízení vydání nemovitosti původním majitelům. Dne 27. července 1999 byla mezi ministerstvem financí a bytovým družstvem uzavřena dohoda, na základě které byla dne 26. srpna 1999 družstvu vrácena kupní cena ve výši 1 512 000 Kč (53 470 €).

13. Rozsudkem ze dne 3. července 2002 obvodní soud zamítl žalobu družstva proti České republice zastoupené ministerstvem financí na zaplacení částky 275 692 Kč (9 750 €), která měla odpovídat rozdílu mezi již uhrazenou kupní cenou a částkou vynaloženou jednak členy družstva, jednak bankou na rekonstrukci a modernizaci nemovitosti včetně úroků. Družstvo ve své žalobě uvádělo, že tato částka má být vyplacena těm členům, kteří pozbyli výhod uživatelů družstevních bytů.

PRÁVNÍ POSOUZENÍ

14. Dne 23. října 2006 obdržel Soud společné prohlášení, podepsané oběma stranami dne 11. října 2006, jehož znění je následující:

„Vláda České republiky, zastoupená svým zmocněncem pro zastupování České republiky před Evropským soudem pro lidská práva JUDr. Vítem Alexandrem Schormem, (dále jen „vláda“),

a

pánové František Zich, Petr Housa, Luboš Macho, Tomáš Čuba, Miroslav Havlák, paní Daniela Hajzlerová, pan Zdeněk Diviš a paní Alena Nováková (dále jen „stěžovatelé“), zastoupení advokátkou JUDr. Marií Cilínkovou,

prohlašují, že:

1. dospěli ke smírnému dořešení nároků ve věci stížnosti č. 48548/99 – František Zich a ostatní proti České republice (dále jen „stížnost“), ve které Evropský soud pro lidská práva (dále jen „Soud“) vynesl dne 18. července 2006 rozsudek, v němž konstatoval v případě stěžovatelů porušení jejich práva pokojně užívat majetek zaručeného v článku 1 Protokolu č. 1 k Evropské úmluvě o lidských právech (dále jen „Úmluva“), přiznal jim náhradu morální újmy a nákladů řízení, odročil rozhodování o náhradě materiální újmy a vyzval vládu a stěžovatele, aby mu předložili případnou dohodu o této zbývající otázce,

2. vláda ve lhůtě do 31. prosince 2006 zaplatí jednotlivým stěžovatelům tyto částky:

 (i) panu Františku Zichovi částku 1 352 250 Kč,

 (ii) panu Petru Housovi částku 1 334 578 Kč,

 (iii) panu Luboši Machovi částku 889 500 Kč,

 (iv) panu Tomáši Čubovi částku 911 250 Kč,

 (v) panu Miroslavu Havlákovi částku 1 811 250 Kč,

 (vi) paní Daniele Hajzlerové částku 1 494 750 Kč,

 (vii) panu Zdeňku Divišovi částku 900 750 Kč,

 (viii) paní Aleně Novákové částku 901 500 Kč,

 a to na bankovní účty, jejichž čísla stěžovatelé písemně oznámí Ministerstvu spravedlnosti ve lhůtě do 30. listopadu 2006,

3. tyto částky napravují veškerou materiální újmu, kterou Česká republika stěžovatelům způsobila postupem svých orgánů ve věci, o níž se na základě stížnosti vede řízení před Soudem,

4. v případě, že tyto částky nebudou zaplaceny ve lhůtě do 31. prosince 2006, budou po uplynutí této lhůty do zaplacení navyšovány o úroky z prodlení, jejichž roční úroková míra se stanoví sazbou marginální zápůjční facility Evropské centrální banky zvýšenou o tři procentní body,

5. tyto částky včetně případných úroků z prodlení nejsou předmětem daně z příjmů fyzických osob v souladu s ustanovením § 3 odst. 4 písm. d) zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů,

6. stěžovatelé se vzdávají veškerých dalších nároků vůči České republice opírajících se o skutečnosti, o nichž se na základě stížnosti vede řízení před Soudem, a považují toto smírné dořešení jejich nároků za konečné řešení stížnosti,

7. vláda ani stěžovatelé nebudou po vydání rozsudku Soudu podle článku 39 Úmluvy žádat o postoupení věci velkému senátu Soudu podle článku 43 odst. 1 Úmluvy,

8. smírné dořešení nároků ve věci stížnosti v souladu s tímto prohlášením podléhá souhlasu vlády na její schůzi; stěžovatelé berou tuto výhradu na vědomí,

9. smírné dořešení nároků ve věci stížnosti v souladu s tímto prohlášením podléhá dodatečnému schválení ze strany Soudu podle článku 39 Úmluvy; v případě, že Soud toto smírné dořešení nároků neschválí a řízení ve věci stížnosti bude před Soudem pokračovat, jsou stěžovatelé povinni vrátit přijatá plnění včetně úroků za období od 1. ledna 2007 do zaplacení, přičemž roční úroková míra se stanoví sazbou marginální zápůjční facility Evropské centrální banky zvýšenou o tři procentní body,

10. právní zástupkyně stěžovatelů prohlašuje, že je zmocněna stížnost smírně urovnat, a předkládá plné moci od stěžovatelů.“

(následuje překlad společného prohlášení do angličtiny)

[...]

15. Dne 6. listopadu 2006 zmocněnec vlády informoval Soud, že vláda schválila výše uvedené smírné urovnání na zasedání konaném dne 1. listopadu 2006 přijetím usnesení č. 1258.

16. Soud bere na vědomí smírné urovnání, k němuž strany dospěly (článek 39 Úmluvy). Má za to, že se toto smírné urovnání zakládá na respektu k lidským právům uznaným Úmluvou a jejími protokoly, a nenachází žádné zvláštní okolnosti, které by vyžadovaly další zkoumání stížnosti (článek 37 odst. 1 in fine Úmluvy a článek 62 odst. 3 jednacího řádu).

17. Je tudíž namístě vyškrtnout případ ze seznamu.

Z TĚCHTO DŮVODŮ SOUD jednomyslně

1. rozhoduje vyškrtnout stížnost ze seznamu případů;

2. bere na vědomí závazek stran nežádat o postoupení věci velkému senátu.

Vyhotoveno ve francouzském jazyce a sděleno písemně dne 21. prosince 2006 v souladu se článkem 77 odst. 2 a 3 Jednacího řádu Soudu.